Dlouho jsem do těchto svých poznámek nic nenapsal, ale má to své přičiny:  Hodně práce, a to jak v práci, tak i doma,  no a volné chvilky vyplňuji rybařenímJ. Takže na sezení u počítače nějak nemám čas a jsem tomu v podstatě rád!  Taky jsem se musel trochu pochlapit na zahradě, dodělat pergolku a pár drobností, a také zjistit, co všechno jsem zase nestihl…  Ale to je jiný příběh.  Vrátím se zpět k rybám:  Shodou okolností jsem se přes MRK dostal ke zdroji pěkné násady karase obecného. Jako kluk jsem je měl na zahradě v rybníčku, ale pak vlivem zásahu sousedů do pramenů rybníček nějak odešel do, no tam, takže jest momentálně zavezen. Ale pro běh věcí příštích budiž příslibem, že tu pramennou oblast se podařilo letos získat zpět do rodinného vlastnictví, a tak by mohl životadárný čůrek vody opět začít plnit rybníček na zahradě. Uvidíme. Zpět ke karasům – rozhodl jsem se, že jich pár, asi 350, zakoupím a dovezu do opuštěných rybníčků u nás v okolí. Z dobrých důvodů sem souřadnice nevylepím, to by asi nebylo vzhledem k hladu po nástražních rybkách moc prozíravé. Prostě plavou, doufám, že se jim bude dařit, a nebudou je mordovat vydry, norek, pytláci či jiné pohromy.  Cestou pro ně na Moravu jsem se rozhodl, že když už do této akce investuji svoji naftu, čas a peníze, že si také, pokud možno, zachytám. A jak řekli, tak udělali – první místo u řeky Moravy, které jsem si předtím pomocí Google mapy vytipoval – budiž tato aplikace pochválena -  bylo moje, neztrácel  jsem čas, navazuji a šup tam háček s rohlíkem. Druhý prut jsem nějak pořád nemohl donavázat, protože hrouzci, cejni a  jelci se rozhodli, že mi ukážou, zač je toho na Moravě loket.  Prostě sice žádné obří ryby, ale já si báječně zachytal. Potom už jen sbalit, utřít ruce, navalit karásky a k tomu pár perlínů do pytlů pod kyslík  a davaj po dálnici zpět na Vysočinu. Dálnice se jako okysličovací natřásací prostředek ukázala jako skvělé řešení.

Druhé dějství se pak odehrávalo též v povodí Moravy, jen o kus dál západněji a kousek severněji – v Třebíči.  Vezl jsem totiž do tohoto města ratolest s jeho spoluhráči na fotbalový halový miniturnaj. No a protože nevydržím dlouho v té hale jen koukat, rozhodnutí bylo snadné. Po pár konzultacích s daleko zkušenějším kolegou Radynkem jsem se jel podívat na tamní přehradu, ale kupodivu tam bylo dost rybářů, vůbec je neodradily ani sněhové závěje na břehu. Párkrát jsem nahodil, ale bylo mi zima a navíc jsem měl dojem, že házím moc blízko a ryby budou na větší hloubce, tak jsem to, jako skoro vždy u větší vody, kde to neumím, zabalil, a vrátil se do města k řece.   Tady jsem pak přímo v centru, pod slavnou bazilikou, přesvědčil dva jelce, jeden měl asi 40 cm, druhý byl o fous menší. To mne potěšilo, ale protože bylo opravdu docela ošklivě a navíc jsem chtěl ještě synátora vidět kopat do kulatého nesmyslu, sbalil jsem se a vyrazil k tělocvičně.

Domů jsme jeli všichni spokojení – kluci si zakopali do míče, pojedli nějaký párek a já jel domů s nenulovým kontem v „supersumáři puštěných ryb“.

PS:  Víte, co jsem si přál k Vánocům?  Pro příští rok více času na návštěvy u vody. Líbí se mi tam čím dál víc…

Jo a kdyby to někoho zajímalo - stal jsem se testerem firmy Auhagen, jak vidno z fotografie - teď jsem si toho nápisu všiml, tak se musím příznat.

Komentář ke článku (0)