Pomaličku máme konec ledna, těšil jsem se, jak podráždím rybky někde na řece, ale když nebylo zamrzlo, tak jsem se k tomu nedostal, a když jsem teď měl chvilku čas, tak zase nebylo počasí.

Červíci v lednici už zřejmě budou zakuklení, nebo zakukali úplně. Dokonce mám i namíchanou směs , i ten rohlík by se našel, prut se vrtí v koutě, mrká na mne očkama a čeká, kdy na něj přehodím naviják ze starého. No, asi to ještě chvilku počká. O víkendu nebylo otázkou dne, jestli pod splav, nebo nad něj, ale jestli brusle, nebo lyže. Tentokrát jsem zvolil lyže.

Ale i tak jsem to nevydržel, a šel se kolem vody aspoň projít. Příroda byla kouzelná, všude čisto a bílo, na stromech námraza, na klidné vodě led a na splavu byla snad zmrzlá i tekoucí voda. Takže jsem si vytipoval pár místeček, kam by se dalo zajít, až to ledové sevření pustí. No co, aspoň si ty rybky taky od nás rybářů trochu odpočinou, stačí, že jim dává zabrat vydra ( na ledě jsem zahlédl pěkného kapříka rozpáraného jen od břicha). Co se týče černých ptáků, tak tady nahoře na řece snad ještě nejsou, ale otázka je proč. Možná právě proto, že tu v té vodě pro ně moc potravy není.

Co se tedy loveckých zážitků týče, musím se vrátit do loňského roku, kdy jsem 30. prosince jako poslední docházku prošel část „svého“ revíru a pochytal pár olšových šištiček na gumu. Nakonec jsem v jednom nadjezí ze zoufalství v boji s velkou nulou přezbrojil na woblera a nahodil. A světe div se - první nahození a hned záběr! Pane, říkal jsem si a přisekl, to bude něco většího, takhle se to rozjelo, brzdy kvičela a prut ohnutý… Přiznám se, že s vláčením nemám velké zkušenosti, takže mne to poměrně překvapilo, už už jsem si říkal, co to bude za macka, a očima jsem hypnotizoval hladinu, abych v tom „varu“ vody zahlédl rybí tělo a poznal konečně, která z dravých ryb se nechala nalákat mým jediným woblerem. Nejednou se to přede mnou zavařilo a já poznal, že to nebude štika, ale spíš něco vyššího, většího, no počkám si na druhý obrat ryby, snad už ji odhalím. V druhém kole jsem jasně definoval, že to bude něco kaprovitého, ale kapr na wobler??? No a najednou jsme měl u nohou toho bojovníka: Za spodní ploutev do trojháčku chycený cejn jako lopata. Musím přiznat, že můj letošní největší. Protože jsem ho nechtěl na mraze trápit, a měl málo rukou, nic jsem nefotil, jen ho co nejrychleji vyháčkoval a poslal ho zpět do zimoviště.   Takže moje největší uvláčená ryba je – světe podrž se – cejn. Určitě měl přes 45 cm, což se lovcům od Labe asi bude zdát směšné, ale na moje poměry je to poměrně slušná ryba. Co mě tedy překvapilo, byl ten způsob boje, obyčejně se jen položí na vodu a jede jako na prkně, ale tenhle z vody nechtěl, zřejmě mu ten odpor umožňovala nezvyklá poloha na háčku.

Takto tedy skončila moje poslední loňská výprava na dravce. Ale hezky jsem se vyvětral a o to šlo. Protože se mi však nepovedlo cejna zdokumentovat, přidám alespoň tu zmrzlou řeku, které mi učarovala tento víkend na vycházce beze zbraní.